Ordinace Šipka

Ukazatel ke zdraví vašich dětí

MUDr. Veronika Šípová, Praktická dětská lékařka pro děti a dorost

  • Ordinační doba
  • Aktuální informace
  • Naléhavé situace
  • Další informace
    • Posudky a formuláře
    • Informace o očkování
    • Služby a ceník
    • O nás
  • Doporučení a odkazy
    • Novorozenci a kojenci
    • Děti 1-5 let
    • Školáci
    • Teenageři
    • Psychosomatika a Rodinná terapie
  • Kontakty a registrace

Jak nám to vyšlo? aneb Výchovné inspirace rodičů z ordinace 

Milí rodiče,

děkuji všem, kdo v květnu vyplnili můj dotazník, moc mi to pomohlo. Děkuju i za vaše komentáře- je vidět, že výchova je téma, které nás nenechává chladnými 🙂 Protože by mi bylo líto vaše zkušenosti neposdílet a zároveň někteří z vás měli zájem dozvědět se výsledný výstup, níže podávám malé shrnutí. Dotazník vyplnilo 283 rodičů, z nichž 92% byly maminky (jsou tatínci méně angažovaní ve vyplňování dotazníků nebo méně angažování v řešení zdravotní péče o děti nebo méně angažovaní ve výchově? To si netroufám spekulovat, každopádně jsem ráda za 8% odpovídajících tatínků 🙂 Dotazník jsem si pro sebe nazvala “nereprezantitivní” zejména proto, že 80% z vás rodičů má vysokoškolské vzdělání. Počet a věkové složení dětí naopak odpovídá průměrnému rozložení v populaci.

Většina rodičů (60%) uvedla, že jsou s výchovou svých dětí celkem spokojeni, dalších 37% má ve výchově poměrně dost pochybností, ale dětem se vcelku daří. Ve ⅔ rodin se na výchově aktivně podílí oba rodiče a jejich přístupy hodnotí jako víceméně v souladu, u dalších 4,5 % je aktivně zapojen a v souladu s rodičem prarodič, partner apod. Ve 20% ale naopak rodič říká, že je na výchovu skoro či úplně sám. U cca desetiny z vás vychovávají oba rodiče, ale přístupy ve výchově mají  výrazněji odlišné. 

Jako nejsilnější zdroj pro výchovu dětí rodiče uvádějí jednoznačně intuici (87%), následuje vliv zkušeností z toho, jak rodiče vychovávali je (47%)  a vliv přímých rad odborníků (47%). 11% rodičů se řídí určitým výchovným modelem z kurzů/knih/od influencerů a zhruba 40% sahá po inspiraci z vícero výchovných modelů. Většina rodičů uvádí, že motivací číst si nebo absolvovat nějaký kurz o výchově byl zejména zájem a snaha dozvědět se více, u 16% rodičů ale hrála významnou roli vlastní nejistota.  Když je rodič na výchovu sám nebo hodnotil, že se mu výchova moc nedaří, nezdá se, že by se upínal ke zdrojům výchovné podpory víc. Z výzkumu vyplynulo, že znáte nejvíce tyto výchovné modely: Respektovat a být respektován (78%), Montessori přístup (61%), Nevýchova (54%), kontaktní rodičovství – attachment parenting (34%), AHA! rodičovství (17%).

Milí rodiče, pokud si dovolím cenné informace od Vás shrnout a interpretovat, vychází mi z toho, že spokojenější pocit z výchovy mají rodiče, kteří nejsou na výchovu sami a s partnerem jsou víceméně v souladu. Což podle mě neznamená, že by měli k dětem táta a máma přistupovat stejně – je přirozené, že mohou být v mnohém odlišní, nicméně pomáhá, pokud se shodnou v základních hodnotách, směřování výchovy a “netáhnou jeden hot a druhý čehí”.  Více než třetina z vás uvádí, že má ohledně výchovy značné nejistoty – polemizuji si pro sebe, jak společnost, ve které žijeme, umí nejistoty vyvolávat, přiživovat a jaký tlak je na rodiče vyvíjen: jestliže chceme pro své děti to nejlepší, vyžaduje to podrobně se informovat o všem počínaje čištění zubů přes teorii, jak správně dítěti dávat zpětnou vazbu, až například k složení pracího prášku a plastové lahvičky. Je třeba nejen všechno načíst, ale i uvědoměle se rozhodovat a pak pečlivě vše perfektně dodržovat, což by pocit selhávání a značnou nervozitu vyvolalo i u Supermana.

 O různé výchovné modely /kurzy/knihy/podcasty se hodně zajímáte, uvádíte však, že nejpodstatnější pro výchovu dětí je Vaše intuice. Se vzrůstajícím věkem dětí vliv z kurzů/knih/podcastů spíše slábne – snad v rodičích tedy s tím, jak děti rostou, roste i pocit “pevnější půdy pod nohama”, který dovoluje řídit se méně teoretickými poučkami a více svým “vnitřním kompasem” a na základě svých zkušeností? Nebo je to tím, že na pročítání a poslouchání výchovných mouder máme čím dál méně času? Každopádně pokud byste zatoužili po tipech na dobré zdroje k našemu tématu, vybírám níže několik, které jste také v dotazníku zmiňovali a mně přijdou dobré a inspirativní:

Kopřivovi, Nováčková, Nevolová: Respektovat a být respektován

Vlaďka Bartáková: Jak vychovávat a nezbláznit se, podcast Počítám do tří

Maté, Neufeld: Držte si své děti

Amen, Fay: Jak vychovat psychicky odolné děti

Domnívám se, že klíčové pro naše děti je umět jim laskavě a pevně poskytovat hranice toho, kam mohou, co je pro ně dobré a jaké hodnoty jim v našich vzájemných vztazích nastavujeme. Všechny knihy, kurzy a podcasty o hranicích namluvily už tisíce vět, přesto nás v reálných situacích ovlivňuje možná mnohem podstatněji než knihy naše vnitřní pevnost, eventuální traumata a zkušenosti z vlastního dětství, stejně jako naše vnímavost, abychom netlačili moc a nechtěli málo. Je otázkou, jak ona nejistota ve výchově, kterou jste sdíleli, ovlivňuje naši schopnost dětem efektivně hranice nastavovat. A jestli při vlastních nejistotách více hledáme oporu v různých “chytrých radách” nebo se stáváme více nejistými, když už máme chytrých rad přespříliš? 

Moc vám ještě jednou děkuju za Vaši účast a otevřenost v dotazníku a závěrem si dovolím citovat útržky názorů některých z Vás. 

“Čím jsou děti starší, tím víc má negativni vliv rodičovský nesoulad ve výchově.”

“Snažím se být v pravidelném kontaktu s lidmi, kteří jsou v kontaktu s mými dětmi (učitelé, asistenti, trenéři, zdravotníci, vedoucí kroužků, kuchařky v jídelně). Od nich přichází cenné informace a někdy i návrhy, co by se pro dítě dalo udělat. “

“ Při výchově je dnes velmi důležitá výchova k samostatnosti v běžném životě.”

“Největší vliv má vzor, bezpodmínečná láska, pocit jistoty, ale pevné hranice. Důslednost plus trpělivost.”

“Řád a a jasná pravidla přináší bezpečí a klid.”

“Přístupů ve výchově je mnoho a není snadné se v tom orientovat, nakonec se mi reálně nejvíce osvědčuje dělat věci přirozeně, podle intuice, tak, jak je cítím, ale s tím, že se snažím o nějakou seberegulaci, aby mé děti neodnášely mé problémy (únava, nezpracované emoce, konflikt s partnerem, stres z nějakých povinností atd.) Samozřejmě zdaleka ne vždy se mi to daří. Podstatné ale je být k sobě laskavý a dovolit si nebýt dokonalý.”

“Nejtěžší je pro mě vybalancovat ten respektující kamarádský přístup k dětem a nastavit hranice a dodržovat je – připravit dítě do života, který není jednoduchý.”

Mám pocit, že ve výchově dětí nám rodičům neprospívá ani přílišná nejistota ani přílišná jistota. Možná Vás mrzí, že zde k tématu neuvádím žádné zaručené rady. Pokud ve Vás tento článeček ale vyvolá pár otazníků a pár osobních úvah, bude to určitě lepší, než rádoby univerzální, leč v realitě pokulhávající návody.  Tak ať Vám ta výchova hezky jde a naviděnou v ordinaci!